774 050 413

PhDr. Olga Marlinová

Olga Marlinová  je česká psychoterapeutka a psychoanalytička. Vystudovala klinickou psychologii na FFKU v Praze. Po emigraci do USA absolvovala psychoanalytický výcvik na William Alanson White Institutu v New Yorku (1968 - 1973),  výcvik v analytické skupinové terapii na Postgraduálním centru duševního zdraví v New Yorku (1982) a výcvik v supervizi a konzultacích na Postgraduálním centru duševního zdraví v New Yorku (1985). Členství : IPA, Americká Psychoanalytická Asociace, Group Psychoanalytic Society, ČSPAP, ČAP.

Měla soukromou praxi na Manhattanu, zabývala se výukou a supervizí. Po návratu do vlasti ( 1994) vyučovala psychoanalýzu a klinickou psychologii na Katedře psychologie Filosofické fakulty Karlovy Univerzity, vedla výcvikové a supervizní skupiny pro psychoterapeuty a přednášela na finských univerzitách. V současnosti působí v soukromé praxi v Praze.

Co Vás přivedlo k profesi psychoterapeutky?

K práci psychoterapeuta mě přivedla zkušenost na psychiatrickém oddělení doc. Ferdinanda Knoblocha a v Lobečské komunitě na počátku šedesátých let, když jsem pracovala jako klinická psycholožka. Píšu o tom ve Vzpomínkách na Lobeč (Totalitní mysl, Revue pro psychoterapii a psychoanalýzu, 2016, č. 2, str. 102-104.Cituji:

Psychoanalýza byla tehdy odsuzována jako buržoazní věda a nesměla se praktikovat, publikovat ani vyučovat. Ale kolegové a přátelé měli ve svých knihovnách staré předválečné výtisky Freudových děl, a tak jsem si je půjčovala. Když jsem je začala číst, zdálo se mi, že se dívám z velké výšky a najednou vidím krásnou krajinu plnou barev, světla a vůní, která se chvěje a dýchá… Nebyla to suchá, popisná psychologie, ale příval zážitků, vášní, strastí a bolestí, byl to průnik do lidské duše. Byla jsem ohromena a přesvědčena, že jsem konečně objevila tu pravou psychologii, kterou jsem hledala.

Později po promoci se mi poštěstilo dostat místo psycholožky na psychiatrickém oddělení fakultní polikliniky v Praze, které vedl pan doc. Ferdinand Knobloch. Bylo to v té době (na počátku šedesátých let) výjimečné pracoviště, kde se dalo volně dýchat, přemýšlet, vyjadřovat svoje názory a přistupovat k psychoterapii tvořivě. Doc. Knobloch rozvíjel se svými spolupracovníky originální systém skupinové psychoterapie na ambulanci v Praze a v terapeutické komunitě v Lobči. Podporoval nás, abychom četli západní psychoterapeutickou a psychoanalytickou literaturu, a také v tom, abychom podstoupili osobní analýzu. To bylo možné jen neoficiálně a nesmělo se o tom s nikým nezasvěceným mluvit. Čekala jsem asi půl roku, než jsem se dostala do analýzy u Dr. Haase, jednoho z mála pražských analytiků. Byl to přívětivý a moudrý starý pán, který měl analytický výcvik z Tavistocku v Anglii a později tam znovu emigroval.

Ze začátku jsem seděla na terapeutických skupinách vedených Knoblochem, kde se otevřeně probíraly osobní problémy a bolestné zážitky pacientů, jako Alenka v říši divů. Byla jsem překvapena tím, jak byla skupina vedena. Na rozdíl od většiny autorit, s nimiž jsem se dosud v naší společnosti setkávala, doc. Knobloch nevystupoval jako všemocná, kritická a nadřazená autorita, která všechno ví a radí, co je správné a co ne. Naopak podporoval otevřenost, sebedůvěru a iniciativu pacientů, jejich sebereflexi a vzájemnou pomoc v odkrývání životních problémů. Podporoval interakci mezi pacienty ve skupině a sám zasahoval minimáně. Jeho přístup byl založen na principech psychoanalytické skupinové psychoterapie.

Který úsek Vašeho profesního života byl zatím nejzajímavější?

Nejzajímavější a současně nejtěžší bylo období mého psychoanalytického výcviku v USA, v New Yorku na W. A. White Institutu (1968-73). Zde jsem byla pět let v certifikovaném psychoanalytickém výcviku. Na klinice jsem prováděla psychoterapii (2x týdně) a cvičnou psychoanalýzu s vybranými pacienty (3x týdně). V průběhu tohoto výcviku jsem měla několik supervizorů, s nimiž jsem se scházela většinou 1x týdně. Supervizory cvičné analýzy jsem si mohla vybrat. Další částí výcviku byly teoretické kurzy, přednášky a semináře, které probíhaly večer 2x týdně během čtyř let.

Později, v programu analytické skupinové terapie na Postgraduálním centru pro duševní zdraví v New Yorku, jsme měli jak individuální, tak skupinovou supervizi. Terapeutická skupina probíhala odděleně od výuky. Ve výcviku v Americe se na supervizi kladl velký důraz a byla prováděna intenzivně, aby bylo možné systematicky sledovat průběh terapie a práci terapeutky s klinickou metodou, zvláště s přenosovým vztahem a s protipřenosem.

Jak píšu v článku Moje zkušenosti se supervizí (Jak se stát psychoanalytikem, 2017, Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu, č. 2, str. 78-82), supervizoři ve White Institutu byli citliví také k mé úzkosti týkající se hodnocení mé práce a neupozorňovali jen na problémy, ale také na pozitivní stránky mé klinické práce, většinou mě podporovali. Přesto, až na výjimky, jsem nemohla být v supervizi tak otevřená, jako později v soukromě placené supervizi, když jsem svůj výcvik ukončila, a když má práce nebyla hodnocena. Během výcviku, zejména v prvních letech, jsem měla pocity méněcennosti vůči americkým kolegům, protože jsem byla první psycholog z východního bloku, který byl zde přijat do analytického výcviku v období studené války. Považovala jsem své vzdělání a zkušenosti za nedostatečné ve srovnání s americkou úrovní vzdělání a klinické praxe. Měla jsem zkušenost v psychoterapii z Prahy a potom z New Yorku, kde jsem pracovala před výcvikem ve White Institutu na (low-cost) psychoterapeutické klinice, která poskytovala léčbu pro pacienty za nižší ceny. Moje práce tam byla supervidovaná.

V analytických výcvicích, které jsem absolvovala, se kladl důraz na zkoumání práce s přenosem a protipřenosem, pokud používáme termín protipřenos v širším smyslu jako všechny pocity a reakce ve vztahu k pacientovi. Jeden můj oblíbený supervizor v pozdějším období mého výcviku začínal tím, že mě vybídl, abych popsala svoje problémy a svoje pocity vůči pacientovi, se kterým mám největší obtíže. Protože jsem se s tímto supervizorem cítila bezpečně, mohla jsem poměrně volně mluvit i o svých negativních pocitech vůči „obtížnému pacientovi“ a popsat svůj vztah k němu. Dostávala jsem se tak k vlastním protipřenosovým reakcím: často se jednalo o zvědomení mého přenosu vůči pacientovi, který mi připomínal někoho z minulosti. Přitom jsem neměla pocit, že dělám něco špatně, jen bylo třeba postupně zvědomit svoje pocity (zvláště negativní) vůči pacientovi a pokračovat v tomto procesu ve vlastní analýze.

Měla jste někdy chuť pověsit práci psychoterapeuta na hřebík?

Ne, nikdy jsem nechtěla změnit povolání psychoterapeutky.

Co Vám práce psychoterapeutky dala pro Váš osobní život?

Získala jsem vhled do vlastních problémů( včetně nevědomých konfliktů a fantazií) a důležitých vztahů ve svém vývoji. Také jsem získala hlubší porozumění druhým, větší empatii a citlivost k jejich obtížím a vztahovým problémům i tomu, jak se podobají mým vlastním. Získala jsem větší pokoru v přístupu k problémům druhých a více lidský (nejen „odborný“) přístup ke klientům. Naučila jsem se také lépe pracovat s agresivními pacienty.

Co Vám tato práce „vzala“?

Psychoterapie a psychoanalýza mně vzala iluze a zmírnila můj sklon k idealizacím autorit, blízkých lidí a některých pacientů.

Jaké nejzajímavější setkání s konkrétním člověkem, kolegou, pacientem, klientem si nejvíc vybavujete?

V analytickém výcviku na White Institutu v New Yorku. Dr. Moulton mi pomohla nejen v práci s pacienty, ale i s orientací v cizím prostředí, zvláště s porozuměním problémům amerických žen. Byla mi nápomocná s problémy v praktickém životě. Zároveň pro mě byla příkladem profesionálky, která dokázala vystudovat medicínu v době, kdy to v USA ještě pro ženy nebylo běžné a stát se zároveň úspěšnou psychoanalytičkou i pečující matkou tří dětí.

V běžném životě pro mne bylo velmi důležité přátelství s Monou, velmi vnímavou a empatickou ženou, s níž jsem se v Americe setkala ve škole pro neslyšící děti. Velice mě podporovala a pomáhala mi řešit mnohé pracovní úkoly i obtížné životní situace a chápat odlišnosti americké kultury od mojí původní. Později, když jsem se v Americe lépe adaptovala, poskytovaly jsme si vzájemnou oporu a stály při sobě až do konce života Mony, po dobu osmnácti let.

Po návratu do Prahy,mi pomáhal nacházet cestu  ve změněném domově, můj kolega Dr Jiří Růžička.Chápal moje úzkosti a poskytoval mně podporu, uznání  i uplatnění v klinické práci.

Kdo Vás v životě nejvíce ovlivnil? Od koho jste se nejvíce naučila?

Moji mentoři a učitelé – v Praze doc. Ferdinand Knobloch a později (po návratu)  doc. Jan Srnec  a doc. Ján Praško. V USA moji výcvikoví analytici – Dr. Albert Bryt a Dr. Alexander Wolf. Rovněž moje supervizorka na White Institutu, Dr. Ruth Moulton.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Chtěla bych pokračovat v psychoterapeutické práci, v provádění supervize (individuálně i skupinově) a přednášet v programu psychoanalytické psychoterapie. Rovněž bych chtěla dokončit některé své rozpracované odborné publikace.

Co byste vzkázala nové generaci psychoterapeutů?

Vzdělávejte se a pracujte na sobě, buďte kritičtí ve Vašem úsudku, otevřeni novým poznatkům, učte se od svých klientů, pokračujte v supervizi. Pokud potřebujete pomoc, získejte další supervizi a scházejte se v intervizních skupinách.

Myslím, že psychoterapie by neměla být prováděná především pro finanční zisk, ale ze zájmu o poskytnutí pomoci, jako služba. Je to výjimečné povolání, které nám mnoho dává -- pomáhá nám v našem osobnostním růstu a v řešení našich životních problémů.

Co byste vzkázala ČAP?

Pokračujte ve své dobré a záslužné práci. Líbí se mi Vaše otevřenost a snaha spojovat psychoterapeuty, a ne je rozdělovat. Oceňuji Váš demokratický přístup, otevřenost, zájem o mezinárodní spolupráci a podporu odborného růstu a iniciativy svých členů.

 

24.5. 2018, Praha

PhDr. Olga Marlinová

Upekli jsme pro Vás koláčky (cookies), aby byly naše stránky pro Váš prohlížeč snadno stravitelné.