Slovo psychoterapie patří mezi oblíbené až módní výrazy. Svědčí o tom i poměrně litý dlouholetý profe- sní boj o to, kdo právně smí používat výraz psychoterapeut na trhu a kdo je vůbec psychoterapeutem. Zajímavé je, že například u fyzioterapeuta nebo ergoterapeuta se s něčím takovým nesetkáváme.

Někteří lidé si myslí, že psychoterapeutem je každý, kdo nějakým způsobem příznivě působí na duševní zdraví nebo duševní pohodu či pomáhá zvládat psychické zátěže v životě. Ať již tak činí konvenčně vě- decky či léčitelsky. A bez ohledu na to, je-li druhý člověk duševně zdráv anebo trpí lépe nebo hůře léči- telnou duševní poruchou. – Nejde-li o psychiatrii, která bývá někdy zúženě spojována s umělou chemo- farmakoterapií. Anebo bývá někdy spojována až s právní krajností, jíž je převzetí či držení pacienta v psy- chiatrické nemocnici i bez jeho souhlasu, pokud podle zákona nelze jinak (šetrněji).

Právně vzato tomu tak ale není. Psychoterapie je kvalifikačně, specializačně, spjata s klinickou psy- chologií, dále s adiktologií, jakož i s lékařskými obory, zvláště u podpůrné psychoterapie například praktického lékaře. „Velká“ psychoterapie, tj. zejména systematická, je konvenčně brána za specifickýklinický obor zavedený v klinické praxi, a tudíž za veřejnoprávní obor zdravotní péče, resp. zdravotních služeb podle zdravotnického práva (s určitým lékařským právním nedořešením). Stejně to však platí pro emergentní a podpůrnou psychoterapii.

Odkaz na originál