774 050 413

Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc.

kalina čestný člen čap

Kamil Kalina (* 5. července 1945, Praha) je český psychoterapeut, vysokoškolský pedagog, psychiatr, adiktolog a psycholog. Po sametové revoluci politik za OF a ODS. Pracuje na Klinice adiktologie 1. LF UK a v nestátní organizaci SANANIM. Je místopředsedou správní rady Institutu SUR a členem ČPtS. V ČAP působí jako člen Odborné rady. 

 

Co Vás přivedlo k profesi psychoterapeuta?

Kniha Sigmunda Freuda „Výklad snů“. Četl jsem ji v r. 1963 v posledním ročníku gymnázia (tehdy to byla „střední všeobecně vzdělávací škola“) a úplně to převrátilo moje záměry.  Chtěl jsem původně studovat dějiny umění a literatury.      

Jak dlouho se této práci věnujete?

47 let. Začal jsem provádět psychoterapii jako začínající lékař hned po nástupu do prvního zaměstnání v psychiatrické léčebně Horní Beřkovice na podzim r. 1970.  Měl jsem sice minimální zkušenosti, ale přece jen nějaké, z pobytu v Anglii a ze stáže v Sadské u prim. Hauznera, kde jsem také absolvoval výcvik v LSD terapii včetně vlastních intoxikací. A měl jsem supervizi, to byl tehdy luxus. Takže léčebna mě do psychoterapie přímo nutila.  

Který úsek Vašeho profesního života byl zatím nejzajímavější?

Období 1972-1976 a 1983-1990, kdy jsem intenzivně, v tisících hodin, pracoval s psychotickými pacienty a s pacienty s poruchami osobnosti, nejdříve v léčebně v Horních Beřkovicích, pak v denním stacionáři při psychiatrické klinice v Praze. Taky jsem byl mladý, to se snadno idealizuje.

A výcvik a vedení výcviku v SUR, který vedu dodnes, takže zajímavé je to pořád.       

Který úsek Vašeho profesního života byl nejtěžší?

Vracel jsem se v 90. letech k psychiatrické a psychoterapeutické práci po 7 letech vzdálení (viz odpověď na otázku níže), to bylo hodně těžké. A pak rok 2004, kdy mi zemřela žena.    

Měl jste někdy chuť pověsit práci psychoterapeuta ne hřebík?

Nejen že jsem měl chuť, ale opravdu jsem to udělal. Z intenzivní práce s psychotickou klientelou jsem nakonec vyhořel, v letech 1990-1997 jsem se pohyboval v politice, ve veřejném zdravotnictví, na vrcholných místech ve státní správě, nemínil jsem se vrátit, dokonce jsem rozdal odborné publikace, no ale „mini-úvazek“, zadní vrátka, jsem měl někde pořád. Pak jsem dospěl k názoru, že mě politika deformuje a začalo se mi stýskat po pacientech, tak jsem těmi zadními vrátky v 52 letech prošel do nové životní etapy.          

Co Vám práce psychoterapeuta dala pro Váš osobní život?

Práce psychoterapeuta by se do osobního života příliš neměla přenášet, nelze být psychoterapeutem v osobních vztazích. Ale přece jen – určité ukotvení v profesi „lékař-psychoterapeut“ a chápání významu pevného rodinného zázemí a principů rodinné výchovy bylo pro můj osobní život významné, i když jsem ne vždy v tomto smyslu jednal. 

Co Vám tato práce „vzala“?

Většinu iluzí o sobě samém.  Kupodivu, ne všechny. A nemám moc rád zvířata, možná to souvisí s angažovaností vůči lidem a vírou v jejich duši.

Jaké nejzajímavější setkání s konkrétním člověkem, kolegou, pacientem, klientem se Vám vybaví?

Historka z dávné minulosti: jednou, cca před 20 lety, mě jistý schizofrenní pacient přemluvil k provádění nějaké složité pohybové sestavy, která nakonec vedla k tomu, že jsem spadl na zem. Měl to dobře vymyšlené. Pak jsem mu dal ze vzteku facku. A on se začal uzdravovat.  

Ale opakovaně se setkávám s tím, že mi bývalý pacient nebo bývalý frekventant výcviku připomene větu, která pro něj znamenala zvrat v životní dráze, a já si tu větu vůbec nepamatuju.   Malé zázraky vedou člověka k pokoře.        

Kdo Vás v životě nejvíce ovlivnil? Od koho jste se nejvíce naučil?

Měl jsem čtyři skvělé učitele, jsem za ně vděčný. 

MUDr. Vladimír Řezníček, otevřený psychoanalytik, můj první učitel skupinové psychoterapie;

MUDr. Milan Hausner, otevřený psychoanalytik, primář v Sadské, můj psychoterapeutický guru a patron v prvním období;

Doc. MUDr. Jaroslav Skála, vedoucí výcvikové komunity SUR, ve které jsem absolvoval výcvik v letech 1972-1978;

MUDr. Zdeněk Mrázek, otevřený psychoanalytik, můj individuální průvodce krizí středního věku a třeskutým stadiem jungovské individuace Animus/Anima. Bohužel mi umřel po cca 200 hodinách. Setkal jsem se pak s méně otevřenými psychoanalytiky a jaksi mě to odradilo od pokračování, což je můj problém a moje škoda.   

Významná učící situace pro mne byl výcvik v integrované supervizi pod vedením Julie Hewson koncem 90. let; bylo to po padesátce skvělé „oprášení“ a podpora při návratu do profese (viz odpověď na otázku 5).                 

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Letos mi bude 73, takže jsem s plány do budoucnosti vcelku střízlivý. Rád bych ještě nějaký čas pracoval a učil, pokud budu schopný a pokud profesor Alzheimer dovolí. Rád bych dokončil svou pátou výcvikovou komunitu v SUR, kterou jsme začali v r. 2017. Věřím, že mám kolem sebe lidi, kteří mi řeknou, že už mi to nejde. A ještě bych rád napsal knížku o skupinové psychoterapii a výcviku v ní, a vložil do ní, co jsem vytěžil během života a praxe a také během 46 let působení v SUR.       

Co byste vzkázal nové generaci psychoterapeutů?

Dobrá, tak stařík bude dštít moudra.

  1. buďte obezřelí vůči krátkým cestám výcviku i terapie, mějte na zřeteli, že v zásadě každý psychoterapeutický problém souvisí se spodními proudy v lidské mysli – i ve vaší mysli, a to potřebujete probádat, abyste mohli být průvodci a uzdravovateli;
  2. buďte obezřelí vůči módním vlnám integrativní psychoterapie, což je jakési „cokoliv chcete“; řemeslník má být vyučen v konkrétním oboru, až teprve, je-li v něm upevněný, může ke svému mistrovství přibírat cokoliv dalšího, a bude vědět, co s čím integruje a proč;
  3. mějte supervizi, intervizi, využívejte všech příležitostí, jak se bavit o svých pacientech/klientech, i když by ten druhý pohled byl od stážisty ve skupině. Každý z nás má svého narcistického démona, ale běda tomu, kdo si myslí, že nad ním nikdo není;
  4. nevařte z původního čaje deset či sto odvarů, pořád čtěte a vzdělávejte se, je to opravdu zajímavé;
  5. etika psychoterapie není někde „tam a jindy“, ale vždy „tady a teď.

Co byste vzkázal ČAP?

V zásadě podporuji ČAP v jejích aktivitách ve prospěch psychoterapie jako multidisciplinárního a nadresortního povolání a domnívám se, že ČAP činí – např. ve svých certifikačních kritériích – mnoho užitečného ve prospěch psychoterapeutické kultury v naší zemi. Byl bych ovšem nerad, kdyby ČAP příliš lpěla na operacionálním rozhraní zdravotnické/nezdravotnické a nechávala stranou zdravotnická povolání, která jsou k provádění psychoterapie kvalifikovaná, ale podle současných pravidel se ocitají mimo hru.

Podle mého názoru se ale zatím ČAP vyhýbá dilematu, které ji jednou čeká – totiž jak sympatická hesla „psychoterapie pro všechny“ a „psychoterapeut je každý, kdo má ČAP certifikované vzdělání“ adaptovat na faktické podmínky různorodé klientely včetně vážných psychopatologií, jimž se psychoterapeuti (ať s kvalifikací podle ČPtS nebo podle ČAP) rádi vyhýbají.  Stejně tak je třeba reflektovat odlišnosti přístupu k jednotlivci (ať už v individuální nebo skupinové psychoterapii) a přístupu k systému, např. rodinnému. Jsou to značně odlišná paradigmata.    ČPtS to zatím nechává zcela stranou, ale ČAP by neměla.  

Tolik za mne k otázkám.

Praha, Květná neděle, 25. 3. 2018

Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc.

Upekli jsme pro Vás koláčky (cookies), aby byly naše stránky pro Váš prohlížeč snadno stravitelné.